Ve druhé části cesty jsem se s účastníky Expedice Sněžný Leopard přesunul do Ladakhu. Byla to vysněná cesta a i když jsme během ní neudělali jedinou smysluplnou fotografii těchto vzácných zvířat, levharty jsme skutečně našli. Škoda jen, že pozorování bylo vždy na velkou vzdálenost. Na jeden a půl kilometru zkrátka neuděláte fotku ani kdyby jste se roztrhali. Ze šesti pozorování jsme ale viděli deset zvířat, což opravdu není málo a podobným zážitkem z volné přírody se může pochlubit jen několik málo šťastlivců. Další nesporným plusem téhle akce pak byla parta lidí, kterou se pro tuto expedici podařilo sestavit. Všechny nepříjemnosti, které logicky taková cesta obnáší, zvládali v pohodě a to včetně angín a zánětů dutin, které ve výšce kolem 4000 metrů nad mořem skutečně stojí za to. No, je pravda, že tentokrát jsem byl za největšího chcípáka já, ale snad mi kluci potvrdí, že jsem to i tak celkem dával. Jak říká Jirka Vidman (druhý smrtelně nemocný člověk ve výpravě), ne všechny silné a neobyčejné zážitky musí být nutně pozitivní. Celá expedice ale bezesporu pozitivní byla. Ladakh je nádherná oblast a věřím, že se tam ještě někdy vrátím. Poslední etapa cesty pak byla věnována fotografování tygrů v národních parcích Kahna a Pench. Bohužel, letos jsme nebyli tak úspěšní jako například v loňském roce. Ne, že bychom tygry nefotili vůbec, ale příležitostí nebylo opravdu mnoho. Svou roli v tom sehrála i zdejší poněkud nepochopitelná politika ochrany tygrů. Nemám rozhodně nic proti ochraně přírody, ale když pro letošek indické úřady dokonce uvažovaly o naprostém zákazu pohybu turistů v chráněných oblastech, to už mi hlava opravdu nebrala. Naštěstí se tak nestalo, protože by to samozřejmě znamenalo pozvánku pro pytláky všeho druhu. I tak má ale pohyb v indických národních parcích poněkud nepochopitelná specifika. To, že je přístupná pouze velmi malá část parků, jsem ještě schopen pochopit, i když i k tomu mám své výhrady. Naprosto ale nerozumím „metru“, podle kterého se řídí zdejší strážci parků. Jeden příklad za všechny. Naše auto bylo jediné v okruhu několika kilometrů, když se asi 300 metrů od nás objevil tygr. Vzápětí dorazili strážci parku, kteří nás po půlminutě dost nevybíravě vyhnali s tím, že zvíře určitě rušíme, ačkoliv o něčem podobném nemohla být ani řeč. Příběh ale pokračuje. Ten samý park druhý den… Posádka jednoho auta zahlédla tygra, který se vzápětí schoval do husté buše. Během několika minut se na místo sjela zhruba desítka aut, a to včetně vozu místních rangerů. Zároveň se na scéně objevil i mahut na slonovi a za velkého řvaní návštěvníků i indických „ochránců přírody“ vyhnal tygra ze křoví. Proč? No, přece abychom si ho mohli vyfotit. Připadá vám to úplně scestné ? Ne, je to pouze typicky indické… Na druhou stranu se nám ale během této akce podařily zase docela jiné pecky. Fotili jsme například z pár metrů indické divoké psy – dhouly. V přírodě se jich dnes vyskytuje pouhých 2 500 kusů, a tak už jen kvůli nim se vyplatilo se do zdejších parků vypravit.