Potom už konečně na Zodiacu vyplouváme. Včera jsme kotvili už za tmy, a tak nikdo z nás vlastně záliv Elsehul pořádně neviděl. Je lemovaný strmými skalami, na nichž hnízdí kolonie albatrosů a na břehu vidíme první lachtany a rypouše. Při vyskakování ze člunu si uvědomuju, že dneska je naštěstí klidná hladina, ale že při větších vlnách může být výstup na břeh docela výživný. Vyskakovat do vody hluboké po kolena (když to dobře odhadnu) s patnáctikilovým báglem na zádech, se stativem v ruce a v nemotorném oblečení, nebude asi vždycky úplná legrace. Na břehu se rozdělíme a začínáme fotograficky objevovat Jižní Georgii. Jsem rád, že jsem sám a nikdo z kluků mě neslyší. Chovám se totiž jako magor. Jsem ve zvláštním fotografickém rauši a nahlas zdravím každého tučňáka (a že jich je), přiblble se usmívám a ujišťuju se, že jsem fakt tady. Počasí není zrovna ideální, je zataženo a mírně mží, ale to mě nemůže rozhodit. Už po několika minutách vidím, že focení na Jižní Georgii bude úplně o něčem jiném, než co jsem zatím zažil. Ke zvířatům se dostávám v mnoha případech pouze na několik decimetrů a to bez toho, že bych je rušil. Některá zvířata si naopak chodí prohlížet mě. Asi po dvou hodinách focení na pláži se vydávám do kopců, protože chci najít svého prvního albatrosa. To se mi sice nedaří, ale je tu hodně buřňáků obrovských. Při jejich focení si musím dávat pozor. Když se buřňák cítí ohrožen, vyvrhne obsah svého žaludku na vetřelce. Má celkem dobrou mušku a navíc taková nadílka neuvěřitelně páchne…

Když se později sejdeme všichni na pláži, domluvíme se, že se přepravíme na druhou stranu zálivu a zkusíme tam ve vysokých kopcích nafotit kolonii albatrosů šedohlavých. Mirek bere do ruky vysílačku a poprvé použije větu „Golden Fleece, Golden Fleece, pick up, please!“ Za chvíli připlouvá na Zodiacu Leiv a za pár minut už vyskakujeme po kluzkých balvanech přímo mezi lachtany. Hned nám začíná docházet, že tahle zvířata budou v našem pomyslném žebříčku popularity až na úplně posledním místě. Okamžitě nás napadají a tak se bráníme tím, že mlátíme stativy do kamenů a řveme. Na lachtany tohle divadlo zatím působí a neochotně se rozestoupí. Hned po pár metrech začíná stoupání do opravdu strmého kopce. Výstup je ztížený i tím, že některé úseky jsou suťovité a občas jeden krok vzhůru znamená tři kroky dolů. Jirka Večerník jako jediný Highlander z nás, vyhlašuje soutěž. Vyhrává ten, kdo se dostane až nahoru aniž za celou dobu výstupu položí koleno na zem. Po půl minutě dobrovolně prohrávám…

Konečně jsem tady! Zvedám hlavu nad skalní římsu a ten pohled mi vyráží dech. Sotva metr ode mě sedí na hnízdě albatros šedohlavý. Mojí přítomnost vůbec neřeší. V tu chvíli si uvědomuji, že polovičku vybavení jsem táhnul do kopce úplně zbytečně. Objektiv 500mm, stativ a spousta dalších krámů jsou tady úplně k ničemu. Nasazuji si na foťák objektiv 24 – 70mm a s tím fotím v podstatě celý den. Počasí je zvláštní. Chvíli svítí slunce, za pár minut prší a tak pořád dokola. Dává nám to ale neuvěřitelné možnosti. Můžeme si vymyslet snímek s určitou atmosférou a pak stačí jen počkat na to správné počasí. Nikdy se nemusí čekat dlouho. Dalším bonusem je krajina v pozadí. Hlavně díky ní jsou obrázky focené krátkým sklem zajímavé. V kopcích nad zálivem Elsehul fotíme až do večera a pak se všichni vydáváme zpátky na pláž. Tedy všichni kromě Jirky Večerníka, který se rozhodne vyhledat lepší trasu. Za půl minuty nám zmizí za prvním kopečkem a my neohroženě lezeme přímo do chřtánu lachtanům, kde pokračujeme v představení „agresivní a silný fotograf, který se vůbec nebojí lachtana“. Ploutvonožci nám to sice dnes ještě jednou sežerou, ale s každým nastávajícím dnem říje se jejich agresivita bude zvyšovat a řvaní nás už neochrání… Konečně připlouvá Leiv. Nastupujeme do člunu a vysvětlujeme, že ještě musíme někde vyzvednout Jirku, který vytyčuje kdesi v kopcích nad Elsehulem novou trasu. Leiv nevypadá, že by ho tenhle nápad dvakrát potěšil, ale nekomentuje to. Konečně vidíme v kopcích červenou bundu a rozjíždíme se pro Jirku. Moc se nevyptáváme na výhody nové cesty, věříme mu :-). Utahaní jak psi nastupujeme na Golden Fleece a já si později při stahování fotek říkám, že Nobelovu cenu by měl dostat vynálezce digitálu. Nedokážu si představit, že bych stál na tomhle místě a musel si před každým zmáčknutím spouště připomínat cenu fotografického materiálu. V ráji se prostě nemá počítat:-).