Po jídle se jdu podívat na palubu. Okolo lodě skáčou delfíni – plískavice pestré, občas kolem proletí albatros nebo buřňák. Čerstvý vzduch mi dělá dobře a já na palubě vydržím asi půl hodiny, než mě vyžene zima. Cestou do podpalubí se zastavuju na můstku za Jeromem a on mi ukazuje na mapě naší aktuální polohu. Za 24hodin urazíme zhruba 200 námořních mil (jedna námořní míle je 1852 m ) a to je dobrý. Kdyby se zhoršilo počasí, můžeme plout o dost pomaleji. I při počasí, které tady zatím zaplaťpánbůh je, poplujeme na Jižní Georgii 4 – 5 dnů. Při prohlížení mapy začínám cítit, že dneska bych už měl raději s veškerou aktivitou skončit a jít si zase lehnout. Den 4: Hned po ránu zjišťuju, že si asi začínám zvykat. Je mi o hodně líp. Je to samozřejmě také počasím, vlny jsou jen okolo 2 – 3 metrů. Můžu psát i deník. Mám taky chuť k jídlu. Mirek Zítek a Jirka Vidman jsou na tom podobně jako já. Ondra Záruba, Ivan Hurbánek a Jirka Večerník, ale nezažívají asi to nejlepší období. Jediná blbá věc, která mě trápí, jsou bolavý záda. Palanda je hrozně úzká a já ležím jen na boku a pořád na tom samým, protože vlny jdou jen z jedné strany a já se jen v téhle poloze můžu zapřít. Mám taky pocit, že i Jerome je, pokud jde o nás, o dost klidnější. Nikdo z nás si na nic nestěžuje a svoje problémy si řeší každý sám se sebou. Nejhorší je, že už se mi nechce spát. Ale i tady pomůže Kinedryl. Dělám takovou malou prasárnu. Zapíjím tabletu plechovkou piva a vím, že zase v klidu usnu. Bude se mi to hodit víc než jindy. Golden Fleece právě vplouvá do oblasti antarktické konvergence ( dochází tady k vzájemnému mísení studených a relativně teplých mořských proudů) a začíná to o poznání víc skákat.

Den 5: Brzo ráno mě probouzí vypnutý motor a hlavně nadšené povykování Cathy, že je konečně dobrý vítr a začínáme plachtit. Malou chvíli sdílím její nadšení, ale to velmi rychle vyprchává. Na monotónní pohyb lodě hnané motorem jsem si už celkem úspěšně zvykl. Tohle je ale něco jinýho! Golden Fleece se kolíbá na vodě ze strany na stranu jako kachna – pro nás v podpalubí naprosto nepředvídatelně. Celý den proležím, jen tak se to dá jakž takž zvládnout. Už nemůžu spát, a tak alespoň v duchu prosím Neptuna o bezvětří. Marně. Až někdy pozdě v noci Jerome stahuje prokleté plachty a nahazuje motor. Okamžitě tvrdě usínám.

Den 6: Dnes by to měl být poslední den na volném moři. V noci jsme minuli Shag Rocks, šest malých skalnatých ostrůvků asi 150 námořních mil západně od Jižní Georgie. Už nemůžu vůbec ležet a jsem zlomenej jako kdybych „sto roků v šachtě žil“. Už nám ale zbývá jen zhruba 90 námořních mil. Jdu brzo spát, protože zítra budeme konečně na místě a já už se nemůžu dočkat. Den 7: Dnes bychom už měli kotvit u pobřeží Jižní Georgie. Jsou o poznání větší vlny, ale ani to nám nezabrání občas vyjít na palubu a vyhlížet pevninu, i když víme, že máme ještě čas. Až okolo půl páté odpoledne vidíme první ostrůvky kolem hlavního ostrova Jižní Georgie. Jsem šťastný jak blecha. Plavíme se okolo vysněného ostrova a přežili jsme i pět dní plavby přes obávaný Drakeův průliv. Zakotvíme až za tmy v zátoce Elsehul. I klukům kteří měli mořskou nemoc se v klidné zátoce rychle ulevuje. Jsem strašně rád, že jsem si na expedici vybral právě tuhle partičku. Být na moři za hrdinu, když mně v podstatě nic není, je zatraceně jednoduchý. Nešířit okolo sebe blbou náladu, když je člověku hodně zle, to už taková sranda není. Říkat jim to ale nebudu – zpychli by:-). Chceme brzo ráno na pevninu, a proto jdeme hned po večeři spát. Je to první klidná noc po několika dnech. Navíc nás hřeje vědomí, že si zítra konečně poprvé po několika dnech šlápneme na pevnou zem…