Den 1. Tak jsem se konečně dočkal. Stojím na letišti s fotografickým báglem a dalšími čtyřmi budoucími námořníky ( pátý, Jirka Vidman na nás už čeká na Falklandských ostrovech). Euforie se u mě mísí s drobnými obavami. Euforie je pochopitelná. Kdo s fotografů přírody by nechtěl fotit v subantarktické Jižní Georgii? Obavy jsou ale ještě pochopitelnější. Pět neděl na 19 metrové jachtě! Voda, vlny, voda… To bude velkej mejdan a nedá se z něj odejít. Moje jediná dosavadní zkušenost z lodi je cesta trajektem z Německa do Dánska, kterou jsem přežil. Ostatní jsou na tom podobně, tak uvidíme. Koneckonců Kinedrylu je dost. Nastupujeme do letadla a čeká nás příšerně dlouhý let na trase Praha – Madrid – Santiago de Chile. Využívám zkušenosti z čekání na přechod pakoňů v Masai Mara a okamžitě usínám. V letadle je hrozná zima, personál nás asi chce připravit na subantarktickou oblast.

Na větších expedicích je pro mě deník nezbytností zdroj:

Trasa naší plavby na severní straně Jižní Georgie zdroj:

Konečně přistáváme v Santiagu, ale to se vzápětí mění v noční můru. U karuselu na výdej zavazadel marně čekáme na kufr Mirka Zítka. Slečna u přepážky nám sděluje, že je vše ok, kufr se neztratil, jen zůstal v Madridu a přiletí zítra večer. To je sice hezký, ale ráno odlétáme na Falklandy a večer už asi budeme na moři. Ani toto sdělení slečnu nezaskočí a s úsměvem nám sděluje, že nám kufr do Jižní Georgie pošlou letecky. Teď slečna zaskočila nás. Představa kufru, který se vznáší na padáku nad ostrovem bez jediného letiště byla stejně pitomá jako skutečnost, že teď musíme jít do centra letního Santiaga nakupovat rukavice, čepici, teplé a nepromokavé kalhoty a spoustu dalších naprosto „ běžných“ věcí. Musím říct, že Mirek bere situaci s naprostým přehledem a jediná věc, která tak trochu kalí náladu je otázka, jestli seženeme dobrý stativ. Stativ nakonec kupujeme i když má do dobrého daleko. Hlavně ale nakupujeme všechny zimní věci. Pecka! Odjíždíme na hotel za ostatními a jdeme na večeři.

Den 2. Brzo ráno vstáváme a jdeme platit na recepci, kde už operuje Ondra Záruba, protože se mu nějakou záhadou podařilo rozbít záchodovou mísu.Po vyrovnání našich aktivit nasedáme do taxíků a jedeme na letiště. Za dvě hodiny nastupujeme do letadla směr Punta Arenas a následně Falklandské ostrovy. Okolo 14,00 hodiny přistáváme na Falklandech a po nezbytných formalitách odjíždíme shutllem do hlavního města Stanley, kde by u doku FIPPAS měla kotvit jachta Golden Fleece. Je tam a já poprvý v životě vidím, jak je 19 metrů málo. Na molu čeká Jirka Vidman a sděluje nám, že nervózní nejsme jenom my, ale i kapitán Jerome Poncet, se kterým už mluvil. My jsme nervózní z moře a cesty, Jerome je prý silně nesvůj z nás. Doufám, že si všechno sedne. Naloďujeme se a vítá nás celá tříčlenná, posádka. Kapitán Jerome Poncet, jeho syn Leiv a Cathy Colle, jediná žena na palubě, která má na starosti kuchyň, ale je schopná i zaskočit u kormidla. Golden Fleece je v podpalubí překvapivě prostorná. Hlavní část tvoří jakási jídelna nebo společenská místnost, kde jsou i dvě knihovny nabité knihami hlavně s polárnickou tématikou. Dostáváme školení co smíme a co ne. Zatím vypadá Jerome přísně, ale snad se to brzy poddá. Následuje ještě pár rad co dělat až na nás přijde mořská nemoc, což je téma, ze kterého nám mizí krev z obličeje. Po vyškolení jdeme naházet naše věci do kajut. Mám společnou kajutu (kajutku) s Ondrou a přiděluju si horní palandu. Doufám, že nebudou velký vlny a já se nahoře udržím. Domlouváme se, že okolo 23,00 hod odplujeme z Falkland. Máme tedy ještě pár hodin čas a jdeme nakoupit do nejbližšího obchodu pár nezbytných věcí. Whisky a gumový medvídky. Po návratu na loď si preventivně dávám první Kinedryl a čekáme na zdvižení kotvy. V 23,00 hod konečně vyplouváme směr Jižní Georgia…

I když máme na počasí štěstí, Kinedryl je potřeba ... zdroj: